MONOLIT

Do funerálního designu chceme vnést čistotu a návrat k přírodě.

Místa tichých vzpomínek a otisky zapomenutých brněnských osobností ve veřejném prostoru města. Studio Monolit sochařky Hany Svobodové a designéra Tomáše Vrby přichází s novým pohledem na pohřební design a vzpomínání, vnáší do něj lehkost a pocit zklidnění.

KRÁTKÉ BIO

Hana Svobodová je sochařka, ve své tvorbě se věnuje ne/přítomnosti těla a možnostech jeho otisků do reality.

Tomáš Vrba je grafický designér, vede grafické studio a nakladatelství Aparat. a zabývá se vizuální identitou. 

Jak vzniklo studio Monolit?

H: Impulsem byla tragická událost. Naši kamarádi, kterým za covidu umřeli oba rodiče, mě oslovili, jestli bych jim navrhla hrob. Protože zjistili, že existující nabídka funerálního designu je tristní – pořád se opakuje jeden úzus, nenašli nic, co by se jim líbilo. Navrhla a zhotovila jsem jim minimalistický cortenový náhrobek, kde největší díl tvoří traviny a sukulenty, se kterým byli spokojení, a protože jsem na něj potřebovala vytvořit písmo a grafický design, kontaktovala jsem Tomáše. Kterého celé téma zaujalo, udělal si průzkum a zjistil, že nabídka je opravdu velmi malá a repetitivní. A přišel s nápadem založit studio Monolit. 

T: Přišlo mi úplně neuvěřitelné, že v takhle důležitém tématu neexistují hezká řešení. Začal jsem více pátrat a přišel jsem na to, že co se náhrobků týče, zasekli jsme se někde v devadesátkách. Jediné nové prvky jsou levné produkty dovezené z Číny. Velmi mě to zarazilo, protože ve všech oborech se design dramaticky posunul, ale tady jakoby zamrzl.  

Chybí v oboru kreativita?

H: Ony nápady jako takové vznikají, třeba na vysokoškolských oborech věnujících se designu, nebo v soutěžích, do nichž jsou osloveni umělci. Ale jsou to jednotlivé fragmenty, prakticky nic pro širokou veřejnost. Téma smrti se nás dotýká všech a cítili jsme, že je třeba řešení, které si běžný člověk jednoduše najde na internetu. Také jsme chtěli vytvořit místo, kde bude všechno pohromadě – urny, náhrobky, pamětní desky, celá problematika pojatá z širšího pohledu. 

T: Jak říká Hanka, zajímavých designů asi vzniklo dost, ale většinou se je nepodařilo překlopit do produktu, který by byl někde na skladě a člověk si ho mohl koupit. Zajímalo nás, co by se s tím dalo dělat. Naší první ambicí byly náhrobky, ale jak jsme ale téma sami začali objevovat, tak se hlavní focus staly urny. Rádi bychom připravili ucelenou kolekci, která bude mít naše tvarosloví a kvalitní materiály. Teď dokončujeme první betonovou urnu s kovovými prvky a začátkem příštího roku bychom rádi doplnili další. 

Když se na obor pohřebnictví podíváme šířeji, co je na něm podle vás špatně nebo by mohlo být lepší?

T: Čím více jsme si to téma načetli, tím více jsme zjišťovali, že se o něm obecně jako lidé moc nedokážeme bavit. A abychom mohli naše výrobky kvalitně prezentovat a nabídnout, tak musíme nejdřív vytvořit vizuální styl a tón hlasu, v němž se oprostíme od všeho patosu. Chápeme, že člověk, který kupuje urnu nebo hrob, je v zásadní životní situaci a je to velmi bolestné… a právě proto bychom mu chtěli ulehčit. S určitou lehkostí nabídnout designovou věc, kterou si jednoduše koupí – on-line na jeden klik, nemusí s námi jakkoliv komunikovat. A ví, že pomocí produktu zanechá odkaz, který vydrží. 

H: Vlastně nechceme měnit to, co je. Současná nabídka v oboru, ačkoli podle nás nedostatečná, má určitě své zákazníky, kterým takto vyhovuje. Chceme spíše nabídnout něco nového. Alternativu, která je více podle našich představ. Návrat k přírodě, minimalismus, hezké materiály, jednoduchá forma, úcta… 

Jak přistupujete ke konceptu hrobového místa, kam jej posouváte?

T: Máme patentovaný vlastní modulární systém na náhrobky. Vymysleli jsme konstrukci, která umožňuje vytvoření hrobového místa tak, že je kámen nebo jiný materiál vložený do milimetrového rámu a místo pak vypadá velmi elegantně a moderně. Navíc je systém variabilní a dá se přizpůsobit prakticky na jakýkoli rozměr či materiál. 

H: Ale mimo produktů se zajímáme také o veřejný prostoru – například skrze soutěže, které vypisuje město. A díky tomu jsme mohli vytvořit pamětní desku Tomáše Eduarda Šilingera na Šilingrově náměstí.

Jak jste k Šilingerově desce přistoupili? 

H: To byl oříšek, T. E. Šilinger byl totiž renesanční člověk. Měl spoustu aktivit, přemýšleli jsme, které z nich vypíchnout a jakým způsobem, na čem stavět základy. Na výsledné podobě je hrozně dobře vidět spolupráce a vzájemné propojení našich dvou oborů – designu a sochařství. Určili jsme si materiál, jak by měl objekt vypadat, a najednou se nám začal skládat.

T: Potřebovali jsme technický výraz, ostré linky. Do toho se propsala i minimalistická podoba textů, které podle nás ve výsledku vlastně nejsou až tak důležité – objekt funguje sám o sobě, jako dominanta viditelná ze všech koutů Šilingrova náměstí. Všimnete si ho, svítí, ale přitom netlačí do očí, zapadá do prostoru a náměstí i budovu samotnou doplňuje.

Do veřejného prostoru města vstupujete také s projektem Urban Artefacts. V podstatě jde o minimalistické, moderní pamětní desky připomínající brněnské osobnosti, které žily nebo působily v konkrétních budovách města. Jaká je vaše motivace, co chcete městu přinést?

T: Každého nás v projektu motivuje trochu něco jiného. Pro mě je to zdobení domů, přinášení estetické hodnoty. Rozehrát dál princip, který jsme si vyzkoušeli na pamětní desce Tomáše Eduarda Šilingera. Redukovat informace na objektu, udělat jej minimalističtější a naplnit město zajímavými zásahy do fasád jeho budov, které by zároveň připomínaly historickou osobnost. 

H: Pro mě jsou stěžejní samotné osobnosti – chceme udělat osvětu, která v jejich případě chybí. Je spousta velkých lidí, kteří dokázali velké věci, jejich příběhy jsou velice inspirující, a přece nejsou ve veřejném povědomí. Sami bychom to ale nezvládli. Proto jsme začali spolupracovat s historikem Michalem Konečným, který ví o Brně jeho osobnostech strašně moc a vypíchl nám spousty zajímavých jmen. Jeden příklad za všechny – v domě naproti Redutě na Zelném trhu žil přírodovědec a objevitel Emanuel von Friedrichsthal, který v 19. století procestoval Střední Ameriku a jako první člověk vyfotografoval mayská města na Yucatánu. To je hrozně inspirativní život, který zaslouží připomenout 

Jak by takové připomínky vypadaly?

H: Nechceme to dělat pomocí pamětní desky klasického typu. U každého z takových domů bychom rádi umístili artefakt, který by byl vsazen do fasády a zrcadlil osobnost, která v něm žila nebo působila. Do chodníku před artefaktem pak vsadíme QR kód, pomocí kterého se dostanete na speciální webovou stránku, kde si přečtete celý příběh daného člověka. Je to vlastně forma edukace.

Chystáte se na Urban Artefacts spolupracovat s veřejností?

H: Určitě, idea je, že budeme spíše kurátoři, průvodci. 

T: Ten projekt nastartujeme, ale nepotřebujeme si ho držet u těla. Rádi ho nabídneme jako otevřenou platformu pro spolupráci ostatním umělcům, architektům, designérům. Čím větší variabilita a množství nápadů, tím silnější projekt bude.  

Do veřejného prostoru patří i hřbitovy, což souvisí s produkty, které vyrábíte. Jak by měl podle vás vypadat „moderní“ hřbitov?

T: Máme určitě ambice to téma prozkoumat. Pro místa vzpomínek máme vizi a skicujeme vlastní zařízení, z něhož bychom také rádi vytvořili produktovou řadu – například jsme kromě kolumbária vymysleli několik dalších způsobů ukládání popela, které bychom chtěli rozpracovat. 

H: Důležitý je návrat k přírodě. A pak materiály, které do ní člověk umístí. Pracujeme například s betonem nebo cortenem, s materiály, které jsou trvanlivé. Hřbitov by měl na člověka působit jako místo zklidnění, ticha, jako park, ve kterém sice jsou náhrobky, ale v estetickém rozložení tak, že do okolní přírody přirozeně zapadají.

Inspirujete se s těmito koncepty v zahraničí?

T: Inspirace určitě jsou. V zahraničí i v Česku vznikají krásné nové hřbitovy nebo jejich části. Co ale mně osobně chybí, je právě více „parkové“ pojetí. Nabourat řád klasického hřbitova, který má člověk v sobě ukotvený. Zaměřit se na souznění zeleně a hrobních míst. Je to složité téma.

Ale pokud se bavíme o tom, jak by měl vypadat moderní hřbitov, musíme se také bavit o nových rituálech. Klasicky děláme dva rituály pořád dokola a tím zkostnatěly. Poslední dobou se ale čím dál více ukazují nové principy a lidé hledají uvolněnější způsob rozloučení. Je jenom otázka času, kdy na to hřbitovy budou muset reagovat a vytvořit nové prostory, kde se lidé budou cítit příjemně, a prožijí ten moment tak, aby si ho zapamatovali v dobrém.

Rozhovor vyšel v magazínu KAM v Brně (11/2024).
Foto: Viola Hertelová / Pocket media.